Za dob kdy jsem si myslela, že opravdu můžu být princeznou #1

Zdravím Vás zas a znovu na mém blogu, abych objasnila nadpis tohohle článku. A zároveň nový typ článků.
Napsala bych jeden dlouhý, ale chci mít hodně co psát tak jednou za čas přidám nějaký příběh z mého života kdy jsem ještě byla malá.
Myslím, že můj život byl docela legranda a pořád je, později sem můžu psát třeba nějaké trapasy, které se mi stávají teď v této době.
Šance pro Vás jak mě poznat, šance pro mě jak se ztrapnit ještě víc. Tak jdeme na to. Dnes to bude trošku o tom jaké jsem byla neposlušné kvítko.

Začnu příběhem, který se stal opravdu, ale opravdu dávno. Přesně v tu dobu kdy jsem vážně věřila, že princezny jsou a já jí jednou taky budu. Bohužel... Ale to sem teď nepatří.
Povím Vám dva příběhy o tom jak jsem nikdy neposlechla co mi kdo řekl a doplatila na to.

Kdysi dávno, měl můj děda psa, jezdívali jsme na chatu, jako do dnes, ale dřív jsme tam měli hlídače. Měla jsem ho hrozně ráda a věděla jsem, že se nemusím ničeho bát, když je poblíž. Samozřejmě měl své mouchy. Všichni jsme věděli, že má zálibu v chytání vos, respektive celkově hmyzu. Já zase měla zálibu v chytání se jeho obojku, asi už víte kam směřuji.
Abych Vám to lépe přiblížila, k chatě vedou schody, přibližně jako do nebe. Zkrátka jsou hodně dlouhé. A já se jeho obojku držela nejraději přesně u těch schodů. Ehm, ehm.
Děda povídal jak ho mám pustit, že se rozběhne a já spadnu ze schodů, ale já byla velká holka - velká princezna a taky nebojácná. Proto jsem se držela dál jako klíště. V tom okamžiku kolem proletěla vosa a já skončila přesně vprostřed schodů do nebes.

To, ale není vše k mé neposlušnosti - na chatě. Hrozně moc ráda jsem se procházela bosky. V létě, když už jsem mluvila o tom hmyzu, tak se k němu vrátím. Léto, vosy, včely, kytky. Zřejmě zase víte kam tím směřuji. Běžela jsem k sousedním chatkám, po malé rozkvetlé loučce - bosky. Nedovedu si představit jak jsem asi vypadala, když jsem běžela, běžela a najednou, křik jako by mě na nože brali. Ještě před důchodci. Tak doběhl táta a dal mi kázání, že mám příště poslouchat až mi budou říkat nechoď bosky. Já a hmyz zřejmě nejsme kamarádi, jednou, pamatuji si, že mi jedna taková štípající potvůrka vlétla do nohavice. Takový tanec jste ještě neviděli :-).

To bude pro tento článek vše. A co Vy? Máte také příběhy z dob kdy jste si mysleli, že můžete být čím chcete?

Jako vždy s největší láskou, Šestka.

xoxo